V současné době má asociace 250 členů, z toho je 173 registrovaných online.

Evropa se lekla úspěchu obnovitelných zdrojů

Evropa se stala lídrem v nové energetické revoluci díky jasnému závazku růstu obnovitelných zdrojů, snížení emisí i spotřeby do roku 2020. Dnes nemá jasno, kam jít dál.

Evropa během minulých let výrazně proměnila svou energetiku. Například ve Španělsku se stala větrná energie největším zdrojem elektřiny. V Německu předstihly obnovitelné zdroje atom a konkurují uhlí. Dánsko pak pokračovalo ve snižování spotřeby energie a emisí za současného trvalého růstu tamní ekonomiky.

 Podle zveřejněného návrhu klimatické a energetické politiky však Evropa přešlapuje na místě. Mezi lety 2020 a 2030 by měl v EU podíl obnovitelných zdrojů narůst o pouhých sedm procent. Téměř to vypadá, že se Evropská komise lekla vlastního úspěchu. Zavedení masivní regulace růstu obnovitelných zdrojů v příštím desetiletí však nedává smysl. Větrná nebo solární energetika se tou dobou budou na trhu prosazovat bez podpory. Reálně tak může být důvodem zabrzdění „zelené evoluce“ tlak „fosilních“ států a velkých energetických společností. V Česku to potvrzuje přivítání neambiciózních cílů od ČEZ nebo Westinghouse. Právě pro ně znamenají obnovitelné zdroje, které přesouvají vlastnictví zdrojů do rukou spotřebitelů, silnou konkurenci. Jenže couvnutí z nastavené cesty může přijít draho. Spotřebitelé v zemích EU financovali rozběh solárních nebo větrných technologií, z jejichž dostupnosti může dnes těžit celý svět. Růst fotovoltaických elektráren se začíná přesouvat do USA, Japonska nebo Číny. Například jen stát New York plánuje program na podporu využití energie ze slunce za téměř miliardu dolarů.

Hrozbě přenesení těžiště inovací mimo Evropu se snaží některé státy zabránit. Německo, Dánsko nebo Belgie a dalších pět členských států proto před Vánoci podpořilo dlouhodobé cíle v růstu obnovitelných zdrojů a eurokomisařům napsaly: „cíl pro obnovitelné energie posílí evropskou konkurenceschopnost, pomůže růstu i vyšší zaměstnanosti.“ Kroky zahraničních vlád se opírají o očekávané přínosy: šetrná energetika zaměstnávala v Evropě během roku 2010 přes milion lidí, do konce tohoto desetiletí může dát práci téměř třem milionům občanů a do roku 2030 zaměstnat až 3,5 milionů lidí.

Naopak největšími odpůrci závazných cílů je uhelné Polsko doplněné Bulharskem. EU by se však měla snažit, aby i v zelené energetice nedostala do dvourychlostní struktury, kdy progresivní státy budou snižovat emise, budovat obnovitelné zdroje a vedle se jako černí pasažéři povezou státy s vysokým znečištěním ovzduší.

Sektor „zelené“ energetiky může významně podpořit také český průmysl. Na výrobu jediné větrné turbíny je potřeba stejné množství oceli jako na téměř pět set osobních aut, což může pomoci českému ocelářství získat výhodné kontrakty i bez pro stát rizikových investic, jakými je výstavba dalších jaderných reaktorů.

Jenže ministerstvo průmyslu, které vytváří novou energetickou strategii již dlouhých pět let, se soustředí hlavně na atom a politici neustále vracejí do hry otázku územních limitů těžby uhlí v severních Čechách. Vlažný přístup Česka je však jednou z příčin, kvůli které hrozí, že EU nemusí navázat na úspěch závazků v podpoře obnovitelných zdrojů energie, snižování emisí nebo zvyšování podílu energetických úspor v rámci cílů do roku 2020. Podpoření energetické soběstačnosti EU se však vrátí zpět na uspořených prostředcích za negativní dopady ze spalování uhlí i nezávislosti na ruském plynu. Právě proto by neměla Evropa (a Česko) zůstat stát v proměně ekonomiky na půli cesty a pokračovat v ambiciózní, a přesto realistické cestě.

*****
(nekrácená verze textu, který vyšel v Hospodářských novinách 27. ledna 2014)