Pokud český zákon o podpoře obnovitelných zdrojů z let 2005−2012, stejně jako zákon z letošního jara, nemají schválení Evropské komise, potom se lze jen těžko divit předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové, že odmítá vyplácet podporu ve stejné výši jako doposud. Zhruba 42 miliard, jejichž vyplacení má úřad posvětit, je až příliš na to, aby je kdokoliv podepsal jen tak. Není to chyba ERÚ. Problém je jinde − v samotném vztahu Praha−Brusel.

Česko dlouhodobě neumí vyjednávat v rámci Evropské unie o čemkoliv. Což mu samozřejmě nebrání v tom tvrdit, že − pokud něčeho nedosáhne v nějakém rozumném čase − jde o vinu Evropy, nikoliv našich vyjednavačů a politické reprezentace. Stačí vzpomenout třeba na zákon o státní službě či na stavební zákon, které se nakonec schvalovaly na poslední chvíli a pod tradiční hrozbou, že "když nebudou schválené, nepřijdou peníze z Bruselu". Výsledkem je v obou případech paskvil, který čeká na novelizaci. Nebo jiný příklad: monitorovací systém evropských fondů, který po Česku v současné podobě ve skutečnosti nikdo nechtěl a který nakonec po všech průtazích zaplatí celý český rozpočet, protože neodpovídá ničemu, na čem se původně česká strana v Bruselu dohodla. Nelze zapomenout ani na systém investičních pobídek, který v současné podobě dovoluje jen minimální veřejnou podporu, přestože jiné země mohou firmy podporovat mnohem víc.

Ať už jde o souhlas s veřejnou podporou, či o reálné dotace z Bruselu, neshody a zdržení se v Česku vždy svádějí na Evropskou komisi a její "nesmyslná" pravidla. O tom, že máme slabé vyjednavače a že Česko si nakonec dohodne podstatně méně než jiné země, už nikdo nemluví. Stejně jako se povětšinou mlčí o tom, že co nám neschválí Brusel, zaplatíme z vlastní kapsy, respektive rozpočtu. Asi je to vlastně lepší, protože jinak by se mohlo ukázat, že se jiné země lépe orientují v problematice dotací a jejich vyjednavači umějí pořádně nějaký ten světový jazyk.

Domácí politické prostředí se k Evropě staví obecně s nedůvěrou, až ideologickým nepřátelstvím. Nicméně ve chvíli, kdy se ukáže, že by Česko mohlo o evropskou podporu přijít, nastane panika. Kauzu Energetického regulačního úřadu můžeme brát jako boj kontroverzní šéfky Aleny Vitáskové s vládou. Rozumnější by ale bylo pochopit ho jako svého druhu střet civilizací: Evropa versus Česko. A v tomto boji navrch skutečně nemáme.